Obsah

Moje zkušenosti se školou

Typ: ostatní
Eva Vyvlečková - Hrobice

Předně chci napsat, že k napsání tohoto dopisu mě nikdo nenabádal, vychází z vlastní iniciativy. Jen jsem překvapená ze situace, která se teď a posledních pár let zpět odehrává ve škole.

O škole v Neubuzi jsem začala uvažovat již před deseti lety na základě plakátu v obchodě ve Slušovicích. Chodila jsem v té době na procházky s kočárkem a několikrát jsem se přimíchala mezi děcka, které zrovna šli ze školy ve Slušovicích. A nebyly to zrovna velké děti, určitě ne osmáci nebo deváťáci. Když jsem tak poslouchala ty jejich rozhovory a oslovování mezi sebou, tak jsem si teda říkala:“Je toto  to pravé pro začínající školáky?“ Také jsem si všimla, jak se několik větších žáků posmívá těm malým s aktovkami na zastávce- a ti jen bezmocně stáli. Samozřejmě jsem si hned představila na jejich místě svoji dceru… Tak jsem začala pátrat po informacích o ZŠ Neubuz.

Je pravda, že i na tuto školu byly ohlasy různé. Ale argument, že neubuzské děti mají problémy po přechodu na jinou školu, protože neznají zvonění, se mi úplně nezdál. Další problém byl například ten, že na oběd a WC děti přebíhají přes dvorek, a proto jsou pořád nemocné. Tak toto mně vyvrátila paní doktorka, která mi potvrdila, že žáci nejsou nemocní víc než z jiných škol. Pak jsem ještě slyšela názor, že ve škole jsou jen protekční děti od kamarádek paní ředitelky. Já jsem ji tehdy ještě neznala- jen od vidění, takže jsem vůbec nevěděla, co si o tom mám myslet. A když jsem slyšela, že tam teda chodí i „jiné“ děti, radši už jsem po ničem nepátrala. Skrze všechny tyto věci jsem se rozhodla školu vyzkoušet.

Dcera nebyla vyloženě premiant. Párkrát jsem si vyslechla i slova, které jsem úplně slyšet nechtěla, ale nikdy mě nenapadlo kvůli něčemu takovému Evu přeřadit. Vím, že učitelky se snažily vytáhnout z děcek maximum a to i přes to, že jim se to nelíbilo. Na druhou stranu děcka zažily spoustu radostí, výletů a zábavných činností. Ještě teď si vzpomeneme na zážitky ze školy v přírodě nebo například z Prahy. Akcí bylo plno. A tak jsme se dostali až do 5. ročníku. Máme několik diplomů z různých soutěží za reprezentaci školy nebo jen za účast.  Ke konci páté třídy jsem teprve začala mít obavy, co všechno vlastně moje dcera umí. Chtěla na školu do Zlína, tak jsem ji tam přihlásila a trnula…

Ono opravdu je něco jiného trojtřídka v Neubuzi a základka (ještě k tomu přechod na 2. stupeň) ve Zlíně. Pokud pominu obavy z dojíždění, i to, že v tělocviku museli vysvětlovat- proč neznají tyče na šplh a plno dalších ptákovin, kterým se i s paní učitelkou zasmáli. Vše samozřejmě velice rychle dohnali. Tak se musím přiznat, že  tyto mé obavy se velmi rychle rozplynuly. Ve škole to byla samá chvála! Dokonce se nás ptali, proč holky nešly na gymnázium (to by mne ani ve snu nenapadlo), s děckama se také  rychle skamarádily a téměř půl roku nemusely vůbec nic dělat, protože všechno uměly.

Teď je dcera v 9. třídě a řešíme, co dál. Všechny třídy procházela s vyznamenáním, tak jen doufám, že snad už si to nepokazí.

O druhé dceři Tereze  jsem ani na chvilku neuvažovala, že by mohla jít někam jinam. Už je také ve 4. ročníku a je to s ní podstatně těžší. Ale to, že trávíme celé odpoledne s přestávkami u úkolů- přece nemůžu dávat za vinu učitelům. Když porovnám nároky a aktivitu teď a před pěti lety, je vidět jistou rezignaci na paní ředitelce. Určitě to ale není tím, že by nemohla nebo nechtěla. Jenom ustupuje rodičům, kterým všechny mimoškolní aktivity dělají problémy a řeší to odchodem dítěte ze školy. Nevím, kde se tento trend vzal a už vůbec ne, kdo ho zavedl a hlavně si nejsem vůbec jistá, jestli jinde naučí víc. Jen se rodiče daleko méně vidí s učitelem, stačí 3krát do roka na třídní schůzce a nic jiného po nás nechtějte. Možná se pletu…

Tito kantoři mají také svoje rodiny- děti, vnuky a nemuseli by dělat kromě výuky vůbec nic, omezit se na vyučování a honem domů. Paní ředitelka tráví ve škole hromadu svého volného času- toto ale nikdo nevidí. Jen aby připravila pro naše děti různé projekty, akademie, soustředění a další  aktivity. Netvrdím, že jsme byli vždycky nadšeni z nedělních akcí, ale i ti učitelé to nedělali jenom kvůli sobě nebo nám. Děcka jsou z vystoupení nadšené, a když už je teda máme, tak bychom se jim měli věnovat , dokud jsou malé a ocení to! Až jim bude 14- 15 let, budou mít svoje kamarády, velice těžko je budeme přemlouvat na nějaký výlet nebo jakékoli akce s rodiči.

Není to chvála místní školy- jen souhrn mých zkušeností, jenž jsem za 9 let vypozorovala a také prožila. Jak rádi si pustíme DVD  od I. třídy po pátou a společně se zasmějeme.J

Jen ještě podotýkám, že nejsme ze Slušovic, ale každý den dojíždíme z Hrobic.

Autor: Eva Vyvlečková - Hrobice


Vytvořeno: 18. 11. 2016
Poslední aktualizace: 10. 1. 2017 04:15
Autor: Správce webu